Vaše Anička není sousedovic Pepík. Jak prožít s dětmi vysvědčení?

Autor: Michal Kniha (Vedoucí centra pro rodiny Delta)

 

S koncem ledna a června přichází i doba vysvědčení. Pro děti to neznamená nejen konec školních povinností, ale přináší s sebou i vyhodnocení půlroční školní docházky, tedy snah dítěte se něco naučit, snah učitelů dítě v předepsaných předmětech vzdělat a snah rodičů být dětem i učitelům nápomocni.

Vysvědčení je tak jakási rekapitulace proběhlého období, která by měla posloužit pro jeho vyhodnocení, tj. k tomu, aby si děti i rodiče řekli, co se povedlo (a náležitě to odměnili) a co by mohlo být příště lepší (jak to příště lépe zvládnout).

 

Vztah dítěte ke světu je do jisté míry spojený s tím, jaký vztah má dítě k sobě samému, ke svým silným či slabým stránkám. Vztah k sobě samému se naopak zase dítě učí podle toho, jak se k dítěti staví jeho rodiče a nejbližší okolí. Ve zkratce řečeno, pokud budou rodiče dítku říkat, že je hloupé, bude si pravděpodobně myslet, že opravdu hloupé je a bude počítat s tím, že okolní svět jej jako hloupého brát bude (myslí si to rodiče, myslím si to já, tak proč by si to nemysleli ostatní). Díky vysvědčení nebo ještě lépe řečeno, skrze postoje rodičů (ale i učitelů a dalších lidí v okolí dítěte) k vysvědčení dítěte se tak může naučit postojům k sobě, ke svým slabým či silným stránkám. V neposlední řadě se může naučit zdravě přijímat svůj úspěch a konstruktivně přistupovat ke svým neúspěchům a limitům.

 

Pohled na vysvědčení dítěte by v prvé řadě neměl být překvapením. Překvapení (jedno zda pozitivní či negativní) v očích rodičových by totiž znamenalo, že do té doby rodič netušil, jak si jeho dítě stojí.  Byla by to hlavně zpráva pro rodiče o tom, že by se příště měl více zajímat. Pro dítě by ono rodičovské překvapení mohlo také klidně znamenat: „O mou práci se nezajímá, zajímá ho jen výsledek – to, jak výsledku dosáhnu, není podstatné“.

 

Známky na vysvědčení jsou výsledným hodnocením dlouhodobé činnosti, a tak by na ně měl pohlížet i rodič. Pohled by tak neměl být zaměřen jen na „numerickou hodnotu“ čísla, ale více jako na symbol, který shrnuje, průměruje a zjednodušuje. Známka je pro rodiče i dítě jakýmsi výchozím bodem pro diskusi o tom, co a jak se povedlo, případně co a jak by se mohlo povést příště. U známek lepších si rodič a následně i dítě může uvědomit konkrétní snahu a hodiny dobré přípravy, kterou je na místě ocenit. U známek horších může být mezi rodičem a dítětem vedena diskuse o tom, jak se stalo, že se to nepovedlo a co by bylo vhodné udělat příště jinak. Při hodnocení školních výsledků dítěte by rodič zároveň měl mít na mysli, že jeho dítko ve svém vzdělávání potřebuje podporu a provázení, nikoli jen kontrolu či snad kárání. Diskuse pak může být o tom, jak by taková podpora ze strany rodiče mohla vypadat. Míru a způsob podpory mohou rodiče konzultovat např. s učitelem, který má přehled o tom, co dítěti jde lépe či hůře a může tak být důležitým partnerem při plánování další domácí přípravy.

 

V neposlední řadě je vhodné školní výsledky dítěte vnímat i v širším kontextu. Jednak je nutné zvážit limity dítěte. Některému dítěti jde zkrátka více matematika než jazyky. Časté nároky rodičů, aby dítě „mělo samé“, může dítě ve svém důsledku totiž demotivovat snažit se v předmětech, které mu jdou přirozeně lépe. Neznamená to ale, že by rodič měl říkat „na to nemáš“, což působí také demotivačně. Rodič by se měl spíše zaměřit na dlouhodobý kontext. Pokud ku příkladu rok předtím mělo dítě na vysvědčení čtyři čtyřky a další rok byl výsledek bez čtyřek, můžeme oprávněně mluvit o zlepšení (i s vědomím, že obtížnost látky se ve vyšších ročnících stává náročnější) a klidně toto zlepšení oslavit spolu s premianty v cukrárně.

 

Je přirozené, že si rodiče přejí, aby školní výsledky jeho dítěte byly co nejlepší. Je ovšem na místě s tímto „přáním“ pracovat jako s ideálem, kterému by se za významné dopomoci rodiče (neodmyslitelně i učitele) mohlo dítě přibližovat. Proces přibližování se k ideálu skvělého školního prospěchu je vhodné propojovat s uvědoměním, že dělat chyby je přirozené a pro samotné učení je chybování bezpodmínečně nutné.

 

Chybami se zkrátka člověk učí a je na nás dospělých, abychom toto měli na paměti a dětem vytvořili takové podmínky, aby své chyby uměli přijmout a mohli se z nich poučit.

 

Zahrada pro duši, příspěvková organizace © 2024