Už nemůžeme

Text: Jana Horáková, sociální pracovnice Centra rodinné terapie Horizont

 

Na naše Centrum rodinné terapie Horizont se mnohdy obracejí rodiny s předškolními nebo mladšími školními dětmi, kdy je společným jmenovatelem už při telefonickém objednání věta: „Už nemůžeme.“ Když pak rodiče nebo celá rodina přichází, zaznívají věty: „Máme syna, je neuvěřitelně vzteklý, bije bráchu, pořád jsou konflikty. Už se z toho stresu kolem všeho ani nevyspíme.“ Nebo: „Naše dcera se všeho bojí, zvládali jsme to, ale poslední dobou už na ni křičíme, není to dobré.“ Jindy do hry vstupují i tlaky zvenčí: „Dcera chvíli neposedí, péče o ni je neuvěřitelně vyčerpávající. Okolí nám dává najevo, že ji nezvládáme, nemáme v nikom oporu a sami už nemůžeme.“ Vkrádají se pochybnosti, jestli to vše dělají děti rodičům schválně.

 

Možná si říkáte, že každé dítě je přeci vzteklé, každé se bojí, mnoho dětí neposedí, tak proč chodí na terapii? Občas je konfliktů, obav nebo neposednosti prostě moc. Rodiny je dlouho, často několik let zvládají, ale někdy síly dojdou a jak se říká, pohár přeteče.

Objeví se pocit selhání ve své rodičovské roli: „Křičím na děti – já, takový klidný člověk – teď pořád jen křičím a pak si to vyčítám.“

 

Ubývá času na sebe: „Dřív jsem ráda chodila plavat, ale když se snažím se utrhnout z domova, je kolem toho tolik stresu, že nakonec radši zůstanu doma.“

 

A vytrácí se i jakýkoliv společný čas rodičů jako partnerů: „Už si spolu ani nevypijeme čaj jako dřív, buď řešíme praktické věci kolem domácnosti, nebo je jeden z nás pryč a druhý s dětmi.“

 

Přidává se velká fyzická únava, potíže se spaním, stres: „Ráno už mám sevřený žaludek, co zase cestou s dětmi do školy bude.“

 

Společným jmenovatelem bývá i to, že jsou na péči o děti rodiče sami. Prarodiče se necítí na péči o sourozence, kteří se celý den perou, nebo na péči o tříletou hyperaktivní vnučku. Děti plné obav je zase leckdy oříšek vůbec k někomu na návštěvu nebo hlídání předat. Rodiče mnohdy vnímají kritiku příbuzenstva, že mají prostě nevychované děti, které nezvládají.

 

Tohle vše je začátek, témata, se kterými rodiny přicházejí. Neexistuje návod na „už nemůžeme“, protože každá rodina je jedinečná. Vážíme si ale všech rodin, které v takové chvíli vyhledají podporu, ať už mezi blízkými, nebo třeba v rodinné terapii.