Bazální emoční potřeby v dětství
Text:Stanislav Drda, odborný pracovník sociální služby Centra pro děti Mezipatro
Každý pracovník v pomáhající profesi se při své práci opírá o znalosti a dovednosti získané v průběhu svého odborného vzdělávání a kvalifikační průpravy, jež probíhá v podstatě celoživotně. V případě pracovníků s mládeží a dětmi se tento odborný základ skládá především z poznatků z oborů pedagogiky, psychologie, filosofie a dalších příbuzných věd. Mnohé poznatky z těchto oborů jsou velmi podnětné nejen pro odborníky v odpovídajících profesích, ale slouží i pro laické porozumění podstaty konkrétních problematik a často zároveň poskytují určitou inspiraci k tomu, jak přistupovat k dětem z role rodičů, vychovatelů i jakékoli jiné role ve vztahu s nimi. Rád bych tak blíže seznámil s jedním takovým inspirativním konceptem, z něhož vycházím v rámci vlastní praxe s dětmi a mládeží. Jde o problematiku základních emočních potřeb v dětství, kterou nacházíme v kognitivně-behaviorální psychologii, resp. z ní vycházejícího terapeutického směru (KBT).
Většina psychologických teorií zastává stanovisko, že základ lidské osobnosti se formuje v útlém dětství a z tohoto základu pak člověk vychází prakticky po zbytek života. Zpravidla se uvádí, že toto zásadní období představuje prvních cca 3 – 6 let věku. V tomto období je dítě po duševní stránce doslova „programováno“ prostředím a lidmi, se kterými má nejbližší vztahy. Je známo, že nedostává-li se v tomto raném období dítěti naplňování důležitých potřeb, může jej to duševně poznamenat a narušit jeho další psychický vývoj, se kterým se pak může potýkat v průběhu života.
Dnes už víme, že ke zdravému vývoji dítěte je nezbytné uspokojovat kromě jeho základních fyziologických potřeb i jeho potřeby emoční. Zatímco přitom fyziologické potřeby dítěte (dostatek výživné stravy, spánku, pohybu atd.) zajišťujeme zpravidla automaticky, o tom, jak je dítě zabezpečeno a „krmeno“ emocionálně, rozhodují spíše faktory, které mnohdy nemáme pod přímou kontrolou. Právě v tom se vlastně skrývá velká výzva a úskalí výchovy dětí, zvláště těch malých, které nám ještě neumí přímo sdělit, co přesně po duševní stránce potřebují, jak se vlastně cítí a proč. Je tedy důležité být si vědom, jaké základní emoční potřeby dítěte vlastně jsou a jak ve výchově zajistit jejich naplňování.
Základní emoční potřeby si můžeme představit jako určité pilíře osobnostní základny, která se utváří v průběhu raného dětství. Kvalita a míra naplnění těchto potřeb pak dítěti utváří strukturu jeho sebepojetí, tj. soubor bazálních přesvědčení o sobě a o světě, na základě nichž se následně dítě ke světu a k sobě vztahuje. Můžeme tak mluvit o utváření jádra duševní identity, o které se dítě v jistém smyslu bude opírat po zbytek života. V rámci kognitivně-behaviorální psychologie existuje koncept tzv. bazálních emočních potřeb dětí, který nám může sloužit k bližšímu porozumění této problematice. Níže uvedená tabulka ukazuje takto definované základní emoční potřeby, uvádí příklady situací způsobující jejich potenciální narušování a následky, k nimž může v rovině sebepojetí dítěte docházet.
Kvalita a míra naplňování emočních potřeb má přímý vliv na utváření odpovídajících složek sebepojetí dítěte. Zjednodušeně by tak bylo možné hovořit o tom, že zažije-li dítě dostatek bezpečí, utváří se jeho bazální důvěra ve svět a v jeho postavení v něm, tj. získává základy zdravé sebedůvěry. Naplnění potřeby přijetí umožní dítěti vybudovat si zdravé sebepřijetí. Dostatek oceňování dává dítěti podmínky k utvoření vědomí zdravé sebehodnoty, resp. schopnosti sebeocenění. A naplnění potřeby sebeurčení dodá dítěti základy zdravé svébytnosti a samostatnosti.
Pokud dítě v některých emočních potřebách výrazně strádá, může dojít k narušení jeho sebepojetí, což může způsobit, že právě uspokojení těchto potřeb bude nutkavě vyhledávat později v průběhu života. V rámci tohoto konceptu se mluví o tzv. KOMPENZAČNÍM HLADU, který doprovází následný život dítěte a který může přerůst až v různé patologie. Např. dítě s nenaplněnou potřebou bezpečí, z níž vyplyne narušená důvěra ve svět a v sebe, bude trýzněno častými pocity nejistoty a ohrožení s nutkáním vyhledávat bezpečí, jež může v budoucnu nacházet třeba v alkoholu apod. Dítě s narušeným sebepřijetím se bude dožadovat přijetí všude, kde by tuto možnost vidělo – např. v pochybné partě a společnosti. Dítě s narušenou sebehodnotou může žít svůj život ve vleku nekončící honby za výkonem a úspěchem, hnáno neukojitelnou touhou po ocenění. Dítě s narušeným sebeurčením a z toho plynoucích obtíží ze samostatného rozhodování a jednání může inklinovat k závislostním vztahům, k přílišné ovlivnitelnosti ostatními lidmi či naopak k sociálně dysfunkčnímu vzdorovitému jednání, hnáno „hladem“ po uznání a prosazení vlastních názorů…
O tom, aby bylo dostatečně zajišťováno uspokojování emočních potřeb dětí, rozhoduje nejen množství pozitivních výchovných podnětů (oceňování, objasňování, povzbuzování), ale především také emoční klima, ve kterém se vše odehrává a ve kterém dítě vyrůstá. Například rozvod rodičů vytváří sice rizikové podmínky pro duševní vývoj dětí (může ohrožovat jejich potřeby bezpečí či přijetí), avšak pro děti v takových situacích není ani tak podstatné CO se děje, ale JAK se to odehrává. Pokud sami rodiče prožívají rozchod jako fatální rozvrat kontaminovaný množstvím afektivního chování, jehož jsou děti součástí (projevy záště, zmaru, pohrdání, manipulace apod.), děti jsou ohroženy a zasaženy právě těmito doprovodnými jevy mnohem více než skutečností samotného rozvodu. Oproti tomu jsou-li rodiče schopni procházet rozvodem se zachováním autentického respektu vůči situaci a všem zúčastněným, děti tím bezděčně dostávají zprávu: „něco se děje, ale rodiče to zvládají, a tak můžeme být v klidu“.
Z obecného pohledu vyplývá, že základní vhodné podmínky pro uspokojování emočních potřeb dětí vytváří především míra osobní zralosti rodičů, míra duševní pohody, emoční vřelosti, stability, autenticity a transparentnosti rodičů a zázemí dítěte. K růstu vychovatelských kompetencí pro zabezpečování základních potřeb dětí v jakýchkoli podmínkách a okolnostech přitom napomáhá právě i nabývání vědomostí o problematice jejich vývojových potřeb. Zde zmiňovaný koncept základních emočních potřeb tak poskytuje poznatky o tom, co je ve vztahu k dětem pro ně to opravdu důležité, jak se v této oblasti vyvarovat základních vychovatelských „přešlapů“ a na co případně zaměřit pozornost, chceme-li saturovat možné deficity v jejich potřebách. Děláme-li to poctivě, zjistíme mnohdy, že přitom vychováváme i sami sebe.
S použitím zdrojů a svolením autora:
PEŠEK, Roman, Ján PRAŠKO a Petr ŠTÍPEK. Kognitivně-behaviorální terapie v praxi: pro terapeuty, studenty a poučené laiky. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0501-2.
PEŠEK, Roman. Sám sobě psychoterapeutem aneb Co opravdu pomáhá zvládat úzkosti a deprese: pohledem kognitivně behaviorální terapie. Praha: Pasparta, 2018. ISBN 978-80-88163-85-5.
PEŠEK, Roman. Výchova dětí a psychohygiena rodiče pro 21. století. Praha: Pasparta, 2022. (vyjde)