Karolína Balcarová: Mám ráda lidi a příběhy. O ZDVOPech by se mělo začít více mluvit.

Série rozhovorů s pracovníky neziskové organizace Domu tří přání si klade za cíl představit tým lidí, kteří stojí za Domem tří přání.
Přiblížit, co je obsahem práce sociálního pracovníka a příběhy, se kterými se potkáváme. Protože naši sociální pracovníci, vychovatelé a terapeuti jsou naši hrdinové.

#socialnipracovnicinasihrdinove

 

S ředitelkou Domu Přemysla Pittra pro děti, Karolínou Balcarovou, jsme v rozhovoru probraly řadu témat. Od poslání ZDVOPů, přes podrobný popis chodu DPPD až k sdělení, že nic není ztracené. V závěru rozhovoru najdete i Karolíny přání pro Dům tří přání. Karolína Balcarová se totiž rozhodla věnovat naplno přímé práci, a tak je tento rozhovor i trochu bilanční. Přejeme Vám příjemné čtení a Tobě, Karolíno, přejeme hodně štěstí a spokojenosti. A děkujeme za všechno!

 

Text: Veronika Havlíková
Redakční úpravy: Klára Konvalinová
Foto: Tomáš Princ 

 

Ahoj Karolíno, vítám tě v rozhovoru a začneme zlehka. Jak se máte na Domečku začátkem adventu? Kolik máte teď dětí v péči? 

 

Děkuju, Veru, za pozvání k tomuhle povídání. Zastihlo mě v čase adventu, což by měl být čas zastavení, zpomalení. To se nám teď na Domečku ale úplně nedaří, protože jsme se museli kapacitně otevřít naplno. To znamená, že bychom měli být k dispozici osmi dětem plus být připraveni přijmout dva akutní příjmy. V tuto chvíli tady máme pět dětí, takže máme ještě tři volná místa a akutní příjmy jsou standardně k dispozici stále. 

 

Na Domečku to teď žije, po nějaké době, kdy jsme měli podstav vychovatelů. Teď máme šest vychovatelů a můžeme se práci věnovat v takovém rytmu, v jakém jsme byli zvyklí. Máme se hezky. Myslím si, že všechny těší, že Domeček zase žije, a zároveň si na to všichni musí zase zvyknout. Protože jsme se dlouhodobě pohybovali maximálně do počtu čtyř dětí, tak i vychovatelé přešli do jiného režimu. A teď se zase vracíme do původního, standardního provozu, který nás baví. 

 

Karolíno, ty jsi ředitelka Domu Přemysla Pittra. Naše organizace je specifická v tom, že má ředitelky dvě. Můžeme vysvětlit tvou pozici? Přibliž nám prosím obsah tvé práce. 

 

V podstatě moje funkce má dvě role. Jedna je, že jsem vedoucí centra, které je součástí Domu tří přání, a druhá je, že jsem ředitelka ZDVOPu. To je funkce, která je daná ze zákona. To znamená, že pokud organizace provozuje ZDVOP, tak to je formát, který je vymezený v zákoně o SPOD, a v tom zákonu je dáno, že takové zařízení musí vést ředitel. Takže proto se ocitáme v situaci, že v Domě tří přání jsou dva ředitelé. Ale já svým postavením spadám pod naši paní ředitelku, za což jsme moc ráda, a název mé pozice je čistě formální věc.

 

A tvoje pracovní náplň? 

 

Moje pozice v centru má několik úrovní. Jedna je přímá práce, která mě moc baví, protože se pohybuju v ambulanci Domu Přemysla Pittra pro děti. A tady se dostávám do kontaktu s rodiči, kteří do našeho Domečku přicházejí. V ambulanci pracujeme zejména s rodiči, ale taky s dětma. Protože já konzultuju nejenom s rodiči, ale také s dětmi, které u nás na pobytu jsou. Tohle setkávání s dětma s sebou nese jasně vymezené povinnosti, ale jsou to milé povinnosti.

 

Další rovina mojí práce je vedení týmu Domu Přemysla Pittra pro děti, který v tuto chvíli čítá jednoho pracovníka v ambulanci a šest vychovatelů a paní uklízečku, kterou máme moc rádi a je součástí našeho týmu. Další úroveň mé práce spočívá v metodickém vedení a zajištění běžného provozu. Součástí je i komunikace navenek, to znamená, že v rámci ambulance jsem v kontaktu s OSPODem, MHMP, s MPSV, se školami, s úřady atd.

 

Já bych se ráda podrobněji zeptala na účel ZDVOPu. Jaký je rozdíl mezi ZDVOPem a jiným pobytovým zařízením pro děti, který náš sociální systém nabízí? 

 

Já jsem moc ráda, že mi tuhle otázku pokládáš, protože si myslím, že co se ZDVOPů týká, bylo by dobré, aby se o nich začalo více mluvit. Více vymezovat co je a co není jejich posláním. To, co má to zařízení v názvu: zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, znamená, že je to krizové zařízení. Dítě, které přichází, je v nějaké akutní krizi. Ocitá se v situaci, která je pro něj dlouhodobě nebo v tu danou chvíli nějakým způsobem ohrožující, neslučitelná s životním standardem, který by to dítě mělo mít. Ta krize trvá individuálně, má u každého dítěte individuální hloubku. Ale my se snažíme dostát tomu, co nám vymezuje zákon. A tam je dané, že ideální je, když krizová situace dítěte je do tří měsíců zažehnaná. Naše zařízení tedy pracuje tak intenzivně, abychom po dvouměsíčním pobytu dítěte věděli, jestli ho budeme směřovat zpátky do biologické rodiny nebo pro něj budeme hledat další alternativu. To může být ústavní péče, nebo náhradní, pěstounská péče. Myslím, že u nás se ukazuje, že pokud na případu intenzivně pracujeme – i v součinnosti s Krizovou pomocí dětem Šestka – tak se dá řádově po dvou, maximálně po třech, měsících říct, jestli se dítě může vrátit do biologické rodiny. Máme vypozorováno, že když se děti u nás na pobytu překlopí přes třetí měsíc, tak se výrazně změní dynamika.

 

Co to znamená, v jakém smyslu se změní dynamika? 

 

Mění se přístup dítěte k tomu procesu a taky přístup rodiny. Ty dva, tří měsíce jsou takový strop, kdy rodiny velmi aktivně přistupují ke své situaci. Spolupracují s námi, chodí na konzultace, jsou ochotni velmi aktivně reflektovat propustky domů. Jakmile se pobyt dítěte překlopí přes třetí měsíc, tak se pozornost přirozeně posouvá jinam a začíná polevovat snaha. Tady končí krize a dítě už může ambulantně docházet do jiného zařízení. Takže my dítě předáváme buď do některého z našich center, to je buď Horizont nebo Delta, nebo směřujeme děti k individuální podpoře.

 

Když jsem začínala tím, že si myslím, že je dobré, aby se o ZDVOPech mluvilo víc, tak myslím, že zejména tohle je důležité zdůraznit. ZDVOP je krizové zařízení, které má dětem poskytnou pomoc a podporu v krizi a má jim pomoci, aby se zorientovaly v situaci, ve které se pohybují, a nasměrovat je dál v životě. Tady pomoc ZDVOPu končí. My nejsme vybavení na dlouhodobou práci a péči. A je důležité, abychom s dětmi měli takový vztah, který jim dovolí bezpečně a zdravě od nás odejít a navázat poté spolupráci s někým jiným, aniž by byli emočně zatížení.

 

Děti nás mají moc rády, máme moc hezké zpětné vazby, ale odcházejí od nás ošetřené a odcházejí bezpečně. Pracujeme tak, abychom na sebe děti emočně nepoutali. Aby prostředí ZDVOPu bylo zdravé, bezpečné a neutrální. To je gró naší práce. Na tom já si hodně zakládám.

 

Troufám si říct, že se to tak neděje úplně všude. Některé ZDVOPy to mají tak, že mají děti v péči dlouhodobě, překračují lhůtu tří měsíců až na půl roku a – jak máme zpětné vazby – s rodinami nepracují tak intenzivně jako my. U nás začínají konzultace ideálně hned druhý den po nástupu dítěte na pobyt. Do dvou měsíců jsme schopní mít velmi ucelený obraz o tom, co ta rodina potřebuje, kam je nasměrovat. Hodně se i ptáme, co potřebuje rodina a co dítě.*

 

Abych si to ještě potvrdila. Hlavní rozdíl je v tom, že vy aktivně pracujete jak s dětmi, tak s rodinou a snažíte se je nasměrovat k vzájemné spolupráci, aby se podařilo vrátit dítě do biologické rodiny. Je to tak? 

 

Ano, a ideálně v nejkratším možném čase.

 

Děkuju, myslím, že to je vyčerpávající odpověď na tuto důležitou otázku. My už jsme to hodně nakously na začátku rozhovoru, ale můžeme zmínit proces, jak se k vám dítě dostane?

 

Ty možnosti, jak k nám může dítě přijít, jsou tři. První možnost je, že dítě přijde a požádá o ubytování, nebo azyl, samo.

 

To se vážně děje, že dítě přijde samo? 

 

Ano, stává se nám to. Zrovna teď tu máme chlapce, který přišel sám na doporučení Linky bezpečí s tím, že tam dostal kontakt, kam se má dostavit, a tam se také dostavil. Takže u nás zazvonil a od té doby ho tu máme.

 

A není to v poslední době ojedinělé. Za poslední dva měsíce nám sem takhle přišly tři děti. Což je docela hodně. A myslím, že povědomí o tom, že ZDVOPy existují a Dům Přemysla Pittra pro děti tu je, určitě narůstá. Je to také naší komunikací navenek, která se hodně zlepšila, a za poslední rok jsme o sobě dali hodně znát.

 

A další možnosti? 

 

Druhá možnost je, že dítě přichází z rozhodnutí soudu, který vydá předběžné opatření. To je případ, kdy o tom, že dítě půjde k nám do zařízení, rozhodne soud z podnětu OSPODu.

 

Třetí možnost je dohoda se zákonným zástupcem. To znamená, že naše zařízení osloví rodič s tím, že mají v rodině závažný problém, a požádá, abychom jim s tím pomohli. Sepíše se dohoda, domluvíme se, na čem budeme pracovat a dítě je pak tady u nás.

 

Na pobytu pak zajišťujete celodenní péči o dítě, stravu, distanční výuku v současné době? Ale i terapeutickou práci, jak s dítětem, tak s rodiči? 

 

Je to přesně tak, jak říkáš. Samozřejmě každá forma nástupu dítěte má své specifikum. Ale je to tak, že ve ZDVOPu dítě bydlí v rámci takového menšího bytečku dohromady s dalšími dětmi a je mu poskytována veškerá pomoc nebo podpora, pracujeme na vyřešení problému.

 

To mi skvěle nahráváš, já bych se chtěla zeptat, s jakými případy se konkrétně setkáváte, nebo s jakou problematikou se k vám děti dostávají? 

 

Statisticky je to nejvíc zanedbávání, ale máme tady i děti, které jsou z rodiny, kde je složitý rozvod. Jsou to také zneužívané děti, kdy dochází jak k sexuálnímu zneužívání, tak k zneužívání jiného typu a pak to jsou děti, které se ocitnou v situaci, že náhle přišly o rodiče, a než se umístí jinam, tak jsou přechodně v Domě Přemysla Pittra pro děti.

 

Dalo by se říct, jaká je úspěšnost a jak se daří vracet děti po těch třech měsících zpátky do rodiny? 

 

Je to tak, že pokud sem dítě přichází a má nějaký zdroj, to znamená že je v rodině někdo, kdy by o ně mohl pečovat, tak se povětšinou daří nastartovat spolupráci takovým způsobem, aby se dítě mohlo vrátit do biologické rodiny. Jsou samozřejmě děti, pro které hledáme náhradní alternativu a v poslední době jsou to hodně i dětské domovy. Chce se mi říct bohužel, ale my spolupracujeme pouze s ověřenými dětskými domovy rodinného typu a pro některé dítě je to skutečně výhra, že se nevrací do prostředí, ze kterého bylo odebráno. Dvě třetiny dětí se ale vrací do svého přirozeného prostředí. A i samotný přechod dítěte od nás je proces. Není to tak, že dítě u nás ukončí pobyt a druhý den je jinde.

 

Co je stěžejní ve vaší spolupráci, aby to tedy dospělo k tomu dobrému konci? 

 

V první řadě je to hodně na tom dítěti. Když vnímáme, že dítě připravené, nabylo zpětně důvěru, vykomunikovaly se všechny potřebné věci, které nám tam na začátku visely, tak pro nás je hodně zásadní, abychom od dítěte slyšeli, že je to teď opravdu v pořádku. Důležitá je důvěra v pečující osobu, a když opravdu vidíme, že to může fungovat. Další věc je soulad s OSPODem, že podmínky pro vrácení dítěte do rodiny tam jsou. To znamená, že rodič má zajištěnou práci, má zajištěné bydlení, stabilizoval se partnerský vztah.  A konečně, dítě, a to je prvořadý, musí říct: Já už se cítím být připravený na to odejít. Není to tak, že bychom rozhodovali za něj bez něj, ale domlouváme se na tom, jestli to je pro něj možný.

 

Ty jsi, Karolíno, na začátku zmínila, že je ti blízká přímá práce. To mě zaujalo, tak bych se ráda zeptala, v čem je to pro tebe blízké a v čem tě práce naplňuje?

 

To je hezká otázka a děkuju za ni. Mám pocit, že to je gró té práce, kterou my tady děláme. Mám ráda lidi, mám ráda jejich příběhy a vlastně celoživotně, co sociální práci dělám, což je asi dvacet let, tak se mi potvrzuje, že nic není ztracené. Vždycky to na začátku vypadá, že je všechno špatně a pro spoustu lidí můžou klienti vypadat, jakože jsou zlý a špatný, ale ono to tak vůbec nemusí být. My se dostáváme do kontaktu s rodiči, kteří nejsou v jednoduché situaci, ale potřebují se jen na chvíli zastavit, potřebují slyšet ocenění a potřebují si urovnat priority v životě. A vzhledem k tomu, že se ocitají ve velmi složitých situacích, ať už vztahových či sociálních, tak to může mít různý dopad. A mě se na přímé práci moc líbí to, že na začátku křičí, rozhazují rukama, pláčou, nadávají, někdy jsou i ošklivý, ale hodně brzo se tu děje to, že se k nám těší, vidí, že se to někam posouvá a že z toho je cesta ven. Neříkám, že je to vždycky jednoduchý, ale často se to daří, často se pro ně dá najít podpora. Přijde mi, že stačí hodně málo. Stačí dát pochopení, stačí dát uznání, stačí podpořit to zdravé, dobré a silné co v těch rodičích je. A potom se daří vrátit rodinu do společné interakce, která je růstová pro všechny. Tak to je to, co mám na své práci ráda.

 

Krásný. Ty jsi zmínila, že je to náročná práce a já si také myslím, že je to náročná práce. Byl nebo je nějaký případ, který byl pro tebe velká výzva? 

 

Pro mě je výzvou každý případ. Ale pamatuju si situaci, kdy jsem byla v zásadním rozporu se sociální pracovnicí, která se věnovala případu jedné rodiny hodně dlouho, a myslím, že už ho neměla objektivně uchopený. My jsme k tomu případu přišli zvenčí, takže jsme ho viděli zdravějším způsobem, nezaujatě. Vždycky se snažíme k případu přistupovat tak, že pro nás jsou všichni členové rodiny důležití a všichni by měli dostat stejnou šanci. A tady to bylo tak, že jeden člen už tu šanci ze strany OSPODu nedostával. Musím říct, že ty vzájemné nesoulady mezi mnou a klíčovým pracovníkem OSPOD pro tu rodinu byly hodně náročné.  Bylo to pro mě těžké profesně i osobně. Nakonec to skončilo moc hezky, po ukončení pobytu dítěte chodila celá rodina společně na obědy, a to dítě se cítilo bezpečně a vztahy v té rodině se podařilo znovu zdravě navázat.

 

Karolíno, myslíš si, že současná situace výrazně ovlivnila rodinné konflikty? 

 

Jsem přesvědčená o tom, že to určitě dopad má, a myslím si, že se hodně mohly prohloubit partnerské konflikty. To znamená, že děti na tom v některých rodinách nemusí být dobře. Může to být pro rodiny náročné také z hlediska finanční stability, i to bude mít dopad na děti.

 

Nemůže nezaznít dotaz na Přemysla Pittra. Můžeme krátce říct, po kom se vaše zařízení jmenuje?

 

Přijde mi důležité říct, že to je takový duch domečku, který tu s námi je a předává se z ředitele na ředitele. Mám tu v ředitelské kanceláři jeho bustu, ke které se, myslím, vztahujeme všichni ředitelé, když se něco děje. Je to velmi silný duch, který tu s námi je.

 

Pan Pitter má několik rozměrů. Byla to velmi silná osobnost, která se starala o děti, o jejich duchovní rozvoj, o zajištění péče. Já tu teď na něj koukám a mám pocit, že mně ani nepřísluší o něm mluvit, jaká to byla osobnost, kolik dětí zachránil, kolika dětem pomohl, kolika dětem navrátil důstojnost. To si myslím, že je něco, co přetrvá i tady u nás. Že se snažíme navrátit dětem důstojnost. A jsem ráda, že se naše zařízení jmenuje po někom, kdo nesl tak silné morální hodnoty spojené s dětmi, a myslím, že pokud to tak předám, budou toto poslání cítit i mí nástupci.

 

A to bude brzo. Ty budeš, Karolíno, s koncem roku předávat svou pozici. Opustíš své místo a opouštíš i organizaci, co bys přála Domečku? 

 

Nejdřív chci říct, že se mi to nedělá lehce. Zároveň za rozhodnutí nesu plnou odpovědnost, ale vyhodnotila jsem, že moje tužba být v přímé práci a být jí na blízko, mě přemohla. Co bych určitě chtěla říct, že máme za sebou velmi nelehké roky, které souvisely s tím, že jsme měli dlouhodobý personální podstav. Zároveň se ukázalo, že ten tým tady dokáže spolu velmi dobře spolupracovat, je velmi loajální vůči práci i vůči organizaci. Přála bych jim, aby se tu vždycky zdržovali lidi, kteří budou nejenom profesionálové, ale budou také lidmi. Přijde mi, že to je jedna z nejdůležitějších věcí, která by měla tuhle tu práci provázet. Jedna věc je odbornost, a to považuju za samozřejmé a nutné, druhá věc je zachovat si lidskost, nadhled a sebereflexi. To přeju všem. A přeju jim, aby nová paní ředitelka, kterou považuju za velmi zajímavou osobu, která sem vnese novou dynamiku, tak aby se povedlo rychle se sladit a aby se podařilo udržet kvalitu práce, kterou tu děláme. A aby tu byla stále ta radost, která tu vždycky je.

 

A organizaci přeju, aby dál rostla. Aby se v ní dál potkávali vyzrálí, zkušení odborníci, ale zároveň, aby se nebála otvírat mladým, perspektivním sociálním pracovníkům a psychologům, kteří už dnes uvažují jinak, než moje generace – a já jsem za to strašně moc ráda. Protože vnímám, že nejenom děti se mění a přinášejí nová témata a nové postoje k nám dospělým, ale i ti mladí odborníci. A to je skvělý!

 

Co si s sebou odnášíš do další práce? 

 

Je toho hodně. Dozvěděla jsem se nové věci o sobě, nesu si moc dobrý pocit z toho, jak se dá spolupracovat. Nesu si moc hezký pocit z otevřenosti organizace vůči okolnímu světu. Určitě jsem se upevnila ve vedení konzultací a v nějakých strukturách práce a nesu si také nové zkušenosti z vedení týmu. Protože po celou dobu, co jsem tu byla, tak jsem ho vedla krizově. Bylo nás málo a bylo potřeba podpořit bazální věci v týmu. A jsem nesmírně ráda za to, že ten tým je teď kompletní.

 

Paradoxně, ty odcházíš v situaci, kdy tým je konečně kompletní. 

 

A musím říct, že v posledních dnech mě to několikrát doběhlo, že jsem si uvědomila, že jsem ten tým provedla, řekla bych, krizovým obdobím tak, abychom nesnížili kvalitu práce, do toho přišla epidemie, takže to opravdu nebylo jednoduchý. A jak jsi to řekla, v posledních dnech si uvědomuju, že odcházím ve chvíli, kdy se podařilo doplnit tým a může začít od Nového roku naplno. Řekla bych, že práci předávám ve chvíli, kdy jsem si zadělala těsto, ono teď hezky kyne a ve chvíli, kdy se začne péct, tak já odcházím.

 

Tak možná to tak mělo být, někteří lidé mají takové poslaní postavit první patro, aby někdo další mohl stavět dál. 

 

Máš pravdu a myslím, že to tak je v pořádku. Jen mě to v poslední době párkrát zamrzelo, že svůj tým nepoznám ve chvíli, kdy se pečou ty housky …

 

 

 

*Pozn. Ze zákona mohou být děti ve ZDVOP 6 měsíců. V Domě Přemysla Pittra pro děti se snaží pracovat tak, aby k těmto případům vůbec nedocházelo.