Karolína Pražáková: Příběh každého dítěte je jedinečný. Líbí se mi, že v Domě tří přání je hlas dětí slyšet

Série rozhovorů s pracovníky neziskové organizace Domu tří přání si klade za cíl představit tým lidí, kteří stojí za Domem tří přání.
Přiblížit, co je obsahem práce sociálního pracovníka a příběhy, se kterými se potkáváme. Protože naši sociální pracovníci, vychovatelé a terapeuti jsou naši hrdinové.
#socialnipracovnicinasihrdinove

 

Karolína Pražáková je vedoucí Centra pro děti Mezipatro. V rozhovoru jsme si povídaly o jedinečnosti dětí, jejich bezprostřednosti a zraněních, se kterými se v centru potkávají. Přejeme Vám příjemné čtení.

 

Text: Veronika Havlíková
Redakční úpravy: Martina Přečková

 

Ahoj Karolíno, vítám tě v rozhovoru. Moje úvodní otázka je pro všechny stejná. Jaká je tvoje pracovní pozice v Domě tří přání? 

 

Pracuji s dětmi jako sociální pracovnice a zároveň jsem vedoucí Centra pro děti Mezipatro. Taky mám na starost koordinaci dobrovolníků. 

 

Co přesně ta práce obnáší? Jak si někdo z široké veřejnosti může představit tvou pracovní náplň? 

 

Mívám v péči 10-15 dětí. S každým z nich se potkávám individuálně jednou týdně odpoledne na hodinovou konzultaci. Dopoledne pak píšu z těchto konzultací zápisy, což je příležitost pro reflexi našeho setkání, mé práce a prostor pro její další plánování. Přemýšlím nad situací dítěte, nad jeho potřebami. Rozmýšlím postup, jak dítě co nejlépe dále podpořit. Někdy také komunikuji s rodiči, OSPODy a dalšími spolupracujícími odborníky, jedu na schůzku do školy dítěte, nebo třeba na případovou konferenci na OSPOD.

 

Jako vedoucí centra zodpovídám za koncepci a nastavení nabídky služeb v Mezipatře a za kvalitu jejich poskytování. Organizuji setkávání s týmem na společných poradách, intervizích a supervizích, kde o těchto věcech můžeme přemýšlet společně. Protože jak známo, víc hlav víc vymyslí. Pravidelně se také setkávám na poradách s vedoucími ostatních center D3P a ředitelkou organizace.

 

Koordinace dobrovolníků pak zahrnuje jejich nábor, úvodní zaškolení, propojení do dvojic s dítětem, které budou doučovat, průběžné intervize. Práce dobrovolníků si moc vážím, proto se také snažím, aby se u nás cítili příjemně a chodili k nám rádi.

 

Teď by asi bylo dobré přiblížit, pro které děti tu Mezipatro je a jak se k vám děti můžou dostat. 

 

Spektrum problémů, se kterými děti přicházejí, respektive jsou ve většině případů přiváděny rodiči, je hodně různorodé. Často však jako jednu z prvních informací slýcháme, že se dítě nějak problematicky chová. Tzn., že někdo v rodině nebo v okolí dítěte si všimne, že se dítě chová nějak nestandardně, dělá něco, co je vnímáno jako nepříjemné, nebezpečné, nevhodné, atd. Dítě se např. projevuje přespříliš neposlušně, vztekle, agresivně, nebo se naopak jeví hodně neprůbojně, smutně, ustrašeně, nejistě. To mohou být první symptomy, které někdo zaznamená a s kterými přijdou k nám. Samozřejmě, že za tímto chováním může být řada příčin, různorodé situace a okolnosti, které dítě prožívá nebo prožilo, a také různé pocity a potřeby dětí … Někdy jsou rodině i dítěti více zřejmé, jindy společně hledáme porozumění tomu, co vlastně dítě prožívá a co teď potřebuje.

 

Může se stát, že vás kontaktuje přímo škola? 

 

Ano, to se stává docela často. Kontaktují nás např. výchovní poradci, etopedové, školní psychologové, nebo dají doporučení rodičům. Děti přicházejí i na základě doporučení z pedagogicko-psychologických poraden nebo speciálně pedagogických center. 

 

Když k Vám děti do Mezipatra přicházejí, ať už na doporučení školy nebo poradny, můžeme říct, do jakého centra přicházejí? Symbolizuje něco už samotný název?  

 

Ten název já jsem podědila. Vymyslela ho Martina Pöthe, což byla zakladatelka centra, spolu s kolegy.  Vysvětlení názvu je takové: když stoupáš v domě po schodech, mezipatro je místo, kde si můžeš odpočinout, nabrat dech a nové síly a pak pokračovat dál vzhůru. A přesně takovým místem chceme pro děti být. Místem, kde si můžou chvíli odpočinout a pak nabrat síly pro svoji další cestu, svůj další vývoj a růst. 

 

Chápu. A jaké jsou příběhy, se kterými se na takovém „mezistupni“ potkáváš? 

 

To je také poměrně různorodé. Přicházejí děti, které nemají žádné kamarády, cítí se být vyloučeny z kolektivu, což se často pojí s tím, že mají potíže s navazováním kontaktů a tím pádem i s vytvářením a udržováním vztahů. Setkáváme se s dětmi, které zažily šikanu, i s těmi, které šikanují. Přichází děti, které prošly nějakou traumatickou událostí, např. nečekanou ztrátou blízké osoby, nebo samy zažily pocit vážného ohrožení svého bezpečí, zdraví nebo života. Máme v péči děti, jejichž rodiče jsou nebo byli z různých důvodů limitováni v poskytování rodičovské péče a nemohou, nebo někdy v rámci vývoje dítěte nemohli naplňovat jeho potřeby. Setkáváme se také s dětmi, které zažívají rozvodový konflikt rodičů, rozpad rodiny nebo si třeba zvykají na nové rodinné uspořádání. Máme v péči i děti, které mají rodiče po výkonu trestu odnětí svobody, nebo aktuálně ve výkonu trestu. Přichází i dospívající, kteří chtějí více poznávat sami sebe, zorientovat se v nějaké konkrétní životní situaci či vztahu, apod.  Příběh každého dítěte je skutečně jiný, jedinečný.

 

Práce v Mezipatru stojí na třech pilířích. Tím první jsou individuální konzultace, o kterých jsme mluvily. S dětmi ale pracujete i formou skupinových aktivit. Můžeme k tomu říct více? Proč je tento způsob práce dobrý? 

 

Ano, je to tak. Dětem v Mezipatře nabízíme seberozvojové skupinové programy, které jsou různého zaměření. Ať už umělecko-terapeutické, tvořivé, pohybové, nabízíme i vrstevnickou skupinu zaměřenou na rozvoj komunikačních a sociálních dovedností dětí.  Tyto programy vznikly z několika důvodů. Jednak proto, že právě řada dětí přichází kvůli potížím ve vrstevnických kolektivech, a to je něco, co se nám ne vždy snadno uchopuje v individuální konzultaci, kde je dítě jen s dospělým pracovníkem. Ve skupině máme možnost vidět děti s vrstevníky, pozorovat, jak navazují kontakt, jak se k ostatním dětem vztahují, jak komunikují, jak se jim daří prosadit se a třeba i řešit konflikty. Máme také možnost intervenovat v tu chvíli a podpořit dítě ve zvládnutí konkrétní situace, což pro něj může být nová posilující zkušenost. Zároveň děti mají možnost vyzkoušet si nové způsoby chování a pozorovat, jakou změnu to přinese. Druhým důvodem, proč vznikaly tyto programy, je to, že se setkáváme s dětmi, které nemůžou z finančních důvodů chodit na žádný kroužek, nebo také s dětmi, které volnočasovým systémem „propadly“, z  kroužků je vyřadili.  Většinou protože se tam hodně prali nebo nadávali ostatním a lektoři neměli prostor se jim věnovat individuálně nebo si třeba také nevěděli rady. Některým dětem pomůže nejdříve individuální podpora, aby následně v kolektivu obstály. V Mezipatře je proto možnost docházení na skupinové programy vždy podmíněna i docházkou na individuální konzultace, kde se můžeme plně věnovat pouze potřebám konkrétního dítěte.    

 

Současně je to i tak, že kreativita podporuje otevřenost nebo celkové nastavení vůči okolí? 

 

Ano a je to určitě i aspekt, který souvisí s názvem Mezipatro. Na programech v Mezipatře děti mohou chvíli nic neřešit, odpočinout si, relaxovat, hrát si, malovat, nabrat nové síly. Nehodnotíme výkony. Nabízíme dětem prostor pro hravé a kreativní vyjádření sebe sama, které je pro mnohé děti přirozenější a snazší než použití slov.  Zároveň věřím, že podporou rozvoje kreativity dětí při hře a tvůrčích činnostech přispíváme i k rozvoji jejich schopnosti nalézat kreativní řešení v životě. 

 

Vnímám, že taková práce musí být náročná. Co pro tebe byla největší výzva, s jakou ses v práci potkala? 

 

Administrativa! (smích) … Někdy pro mě bývá náročné, když je do situace rodiny nebo dítěte zapojeno více subjektů, které mezi sebou nespolupracují a je těžké je ke  spolupráci přimět. Nebo když se potkám s tím, že máme diametrálně odlišné pohledy na potřeby dítěte a různé názory na míru důrazu, s jakým je třeba hájit jeho zájmy a práva. To pro mě bývá hodně těžké, protože mám pocit, že se nemůžeme hnout z místa a dítěti pomoct. Tyto situace mě většinou stojí hodně energie. 

 

A co ti v práci naopak dělá radost?

 

Mě moc baví dětský svět, hravost, kreativita, nápaditost, nestereotypnost v něm. A pak mi dělá radost, když se nám práce daří a dětem se začne dařit lépe.

 

Děkuju za odpověď. Dětský svět často bývá označován i za čistý, můžeme o něm takto uvažovat nebo je to jen zavedené klišé? Můžeme říci, že je i upřímnější, než svět dospělých? 

 

Já bych raději použila výraz bezprostřední,  i s ohledem na dospělé, kteří jsou, věřím, také často upřímní.  Děti bývají přímé a často reagují okamžitě, což může někdy působit mile, úsměvně a někdy méně :-). 

 

Ještě jsme nezmínily, co je třetím pilířem, na kterém stojí práce v Mezipatru? 

 

Je to doučování a podpora při plnění školních povinností, které nabízíme dětem za pomoci dobrovolníků. Nejde nám o známky, ale o podporu dětí, aby mohly prospívat tak, jak to umožňují jejich rozumové a sociální předpoklady.  

 

Jak celkově vnímáš Dům tří přání jako organizaci? Líbí se ti tu? 

 

Mně se tady líbí moc. V rámci svého profesního života považuji Dům tří přání za nejlepší organizaci, jakou jsem zatím poznala. Co se týče systému nastavení péče o ohrožené rodiny a děti, oceňuji, že se tady zaměřujeme na potřeby a přání dětí a že se na ohrožení můžeme podívat z různých úhlů pohledu dle našich odborností. Líbí se mi, že je tady hlas dětí slyšet a že je respektovaný, to mi přijde, i celospolečensky, velmi cenné. Myslím, že ne všude se názor dětí a jejich práva berou tak v potaz jako tady. Pak se mi líbí propojení mezi jednotlivými centry. To, že můžeme vzájemně spolupracovat a nabízet tak dětem a jejich rodinám velmi širokou škálu podpory. 

 

A ještě bych chtěla říct, že je tu hezká pracovní atmosféra. Máme dobrý kolektiv, chováme se k sobě s respektem, spolupracujeme i napříč týmy jednotlivých center, můžeme spolu jednat otevřeně. Toho si moc cením.  

 

Na závěr bych se dovolila zeptat, co ti dělá radost mimo Dům tří přání? 

 

Dělá mi hodně radost setkávání s přáteli a rodinou. Mám ráda kulturu, divadlo a hudbu zejména. Ráda čtu. Baví mě výlety a poznávání nových míst.  

 

Mgr. Karolína Pražáková
Karolína Pražáková pracuje v Domě tří přání jako sociální pracovnice a vedoucí Centra pro děti Mezipatro od roku 2015. Práci s dětmi se věnuje dlouhodobě, dříve pracovala jako sociální pracovnice s dětmi a rodinami imigrantů a ještě dříve v terénním programu pro děti a mládež na jednom pražském sídlišti. Vystudovala pedagogiku a sociální pedagogiku na FFUK.

 

Zahrada pro duši, příspěvková organizace © 2024