Rozvod není boj
Text: Pavel Klíma
Musí být rozvod vždy bojem? Nemusí. Vždy záleží na postojích jeho hlavních aktérů – expartnerů. Je to zkrátka volba. Tak jako si volíme svého životního partnera a během sňatku s ním uzavíráme dohodu, tak i v případě, že z různých důvodů dochází k partnerskému rozchodu, nebo rozvodu, máme moc nad tím, jak bude vypadat čas po něm. Strategií se nabízí více.
Hlavní slovo má motivace. Záleží, zda je jejím hnacím motorem splacení křivdy, hledání pravdy, dokazování, kdo selhal, anebo přijetí faktu, že rozchod je ta nejlepší varianta, která se nabízí s ohledem na blaho všech zúčastněných (rodičů i dětí). Samozřejmě nelze očekávat, že se takový životní krok obejde bez škály pocitů, které jsou naprosto regulérní.
Záleží však, jestli se emocemi necháme ovládnout, nebo se pokusíme je za pomoci odborníků přijmout, zpracovat, řešit. Je obecně známým odborně zaštítěným faktem, že rozchod/rozvod je náročná životní situace, která se v míře stresu může blížit úmrtí někoho blízkého. Nebojme se tedy vyhledat pomoc nejen právníků, ale i psychologů a terapeutů.
V naší praxi se pravidelně setkáváme s rodinami, které si jako stěžejní zakázku pro naši spolupráci kladou cíl: “Obratnější komunikace rodičů bez vzájemného zaviňování”. Komunikace je mocný nástroj. A opět na nás záleží, zda bude naše řeč prostředkem pro (ú)sečný boj, nebo příslušenstvím, které napomůže společné expartnerské dohodě. Mnohdy změna v rétorice dělá zázraky, ukládá zbraně ke spánku a vytváří prostor k řešení podstatných do budoucna orientovaných kroků. Mrzí nás proto, pokud za sdělením rodičů slyšíme spíše šiky advokátů, kteří hájí jednostranné zájmy s cílem urvat co nejvíce pro svého klienta, resp. sebe. Stojí za to přijmout myšlenku, že rozvod nelze vyhrát. Rozvod se zkrátka děje. Pokud se stane bojištěm, vítězem se nestává nikdo, poražení jsou všichni, zejména pak děti.
Jistě by se dalo na zatím pochybující čtenáře zapůsobit i imperativem, že rozvod bojem být nesmí. A to s ohledem na ty nejzranitelnější – společné potomky. Rodičům během konzultací opakovaně připomínáme “Přání dítěte”, dokument hájící dětská práva a potřeby. Hodí se čas od času se zamyslet, jestli svým konáním napomáhám ke zhojení ran, anebo zda do nich spíše sypu sůl. Mnohdy se při hájení dětských potřeb zapomíná, že do světa potomka patří i ten druhý rodič, kterého dcera/syn miluje srovnatelně hluboce. Pokud cíleně ubližuji expartnerovi, pálím do něj zpříma a nedopustím, aby rozvodem prošel stejně spokojený jako já, ubližuji tím stejnou, ne-li horší měrou i našim společným dětem.
Na závěr se vrátím k počátku tohoto zamyšlení. Přeji si, aby se z postoje, že rozvod není boj, stala veřejně uznávaná norma. Potom nebude ani nekonečných soudních stání, polemik, ani příkazů. Proto nás všechny prosím, řešme situace rozchodu/rozvodu včas bez boje (s minimalizací následků) tak, aby nedošlo ke ztrátám na životech našich blízkých.
